Boží slovo 2 Tim 3

Milí Kristovi přátelé,

víte, jaký je dnes den? Ano, radostný den. Mohli jsme o hodinu déle spát. Jaký je ještě den? Ano, je neděle. Nemusíme jít do práce. A zítra zase jo. K tomu se dát říct jen jeden vtip: maminka říká Honzíčkovi. Honzo, vstávej. A jak je to v té hře: Honzík odpoví, kolik je hodin? Maminka: musíš vstávat, je čas jít do kostela. Honzík odpoví: ale mě se nechce. Maminka: ty ale musíš. Honzík: a proč? Maminka: jsi kazatel. Ano, je neděle. Já jsem již nemohl dospat, protože se do kostela těším. Zvláště, když v kostele bydlím. Vlastně to byl můj sen, bydlet v kostele. Ale vážně: Ano, správně, je 23. neděle po svátku Sv. Trojice. Ale kromě toho slavíme dnes (resp. v pondělí) tzv. Den Reformace. Povězme si tedy nejdříve něco krátce o tomto ryze protestantském svátku:

Den reformace je významným evangelickým dnem. Připomíná se na památku Martina Luthera, který 31. října 1517 dle tradice přibil svých 95 tezí proti zlořádům církve na bránu wittenberského chrámu. Teze kriticky reagovaly zejména na praxi odpustků (např. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků k financování stavby chrámu sv. Petra v Římě). Luther tyto teze současně rozeslal svým učitelům, a tím dal první podnět k začátku hnutí, které si kladlo za cíl reformovat tehdejší římsko-katolickou církev - tedy k začátku tzv. reformace. Teze, které se rychle rozšířily mezi lidmi (bez Lutherova vědomí), vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas.

Jako křesťané, jako protestanté věříme, že nejvyšší autoritu pro nás představuje Písmo svaté. V naší ústavě, tedy ústavě CB, máme napsáno:

Věříme, že neomylným svědectvím o tomto zjevení je Písmo svaté Starého i Nového zákona, které bylo inspirováno Duchem Božím. Pánem a středem Písma je Ježíš Kristus. Písmo svaté má dvě stránky: božskou a lidskou. Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská řeč, lidské vyjádření i to, jak řeč a vyjádření byly zachovány. Písmo svaté jako Boží slovo je jediným měřítkem a autoritou naší víry a našeho života (2Tm 3,16; 2Pt 1,21). Mimo něj neuznáváme žádné doplňky, které by měly stejnou autoritu, vážnost a úctu.

Toto jubileum mě proto vede k tomu, že si dnes probereme jeden ze základních veršů, který zdůvodňuje autoritu Písma. Je zapsaný v 2. listu Timoteovi 3. kapitole, 16. verš. Přečteme si je ale v kontextu. Protože Písmo se má vykládat v kontextu, aby si jej člověk libovolně neobracel, jak se mu to hodí. Právě studium kontextu Písma dovedlo reformátora Martina Luthera k úvaze, co je to spravedlnost.

Když studoval list Římanům, objevil studiem 1. kapitoly 17. verš, jehož přemítání změnilo jeho život. Máš také svůj oblíbený verš v Bibli, který změnil tvůj život? Já svůj mám. Když zbude čas, krátce jej zmíním.

Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, mé úmysly, mou víru, shovívavost, lásku, trpělivost, pronásledování a útrapy, jaké mne stihly v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil! A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe.

Náš kontext začíná 10. veršem. Dělítkem je slovo však. Ty však jsi sledoval mé učení. V těchto verších apoštol Pavel svému žákovi Timoteovi připomíná, jak to s ním bylo. Někdy je užitečné si vzpomenout jak to s námi bylo. Já jsem nedávno přemýšlel, jak to se mnou bylo před tím než jsem uvěřil. Byl jsem pěkný darebák. A Kristus změnil můj život. A také jsem měl tu milost od Boha sledovat život několika křesťanů. Předně mého spolužáka Jirku, jehož život se změnil. A po obrácení jsem sledoval život mého oblíbeného misionáře Briana. Díky němu jsem mohl nakouknout pod pokličku zralého křesťana. Čím žije? Jak uvažuje… co dělá, když je unavený. Když prochází náročnými zkouškami… když mluví a vyučuje druhé… když řídí auto… Apoštol Pavel byl příkladem pro Timoteje. Vlastně to může platit i pro nás. Když si Pavel najde svého Timoteje a Timoteus svého Pavla. Pavel byl jedinečný příklad ve víře i v životě. Pavel mu na konci svého života připomíná, co společně zažili. Timoteus byl svědkem Pavlovy víry, shovívavosti, lásky, trpělivosti, pronásledování a útrap. Celkově jeho způsobu života. Když totiž jako křesťané budeme hrát, nikdy se lidé nedozví, co udělá evangelium s člověkem. V kostele hrajeme nejrůznější hry. Nejčastěji je to nedělní hra. Všechno musí být perfektní. A mnozí hrají tu hru tak dobře, že jim to ostatní věří. Ale jaké by to bylo nic nepředstírat, ale žít to? Apoštol Pavel a Timoteus to tak měli. Je mojí touhou, abychom svůj křesťanský život žili autenticky před Pánem a to, co prožijeme s Bohem v týdnu přinášeli v bázni a v úctě a v lásce do společenství. To by bylo něco.

Zkuste si vzpomenout na příklad víry, který vás osobně ovlivnil. Já jsem se včera vrátil z konference a jedna sestra, kterou dobře znám, protože jsem jí kázal na svatbě a je to nejlepší kamarádka mojí manželky a je to žena mého dobrého přítele se mě zeptala: jací lidé ovlivnili nejvíc tvůj život?

Trochu mě vyvedla z míry. Odpověděl jsem Jirka, Brian, Tomáš a Mark. U každého z těchto příkladů jsem se mohl naučit a každého z těchto bratří znám dodnes. Dva z nich vídám častěji. A když tyto lidi vidím, vždy se spolu zasmějeme a máme si spolu co říct a moje srdce pookřeje. Zkrátka jako lidé potřebujeme lidské příklady křesťanské víry, lásky a naděje. Říkám tyto věci zde proto, že k mému zahanbení, i když jsem kázal na svém předchozím sboru 7 let, nikdy jsem o těchto věcech nemluvil a myslím, že je to chyba. Víra není izolovaným dějem, ale je to proces spojený s lidmi. Je to svědectví.

Když dnes mám mluvit o autoritě Písma, chci jako první věc říct, že autorita Písma není nějaká abstraktní teologická poučka, ale je to živá realita. Každý z těchto mužů v mém životě měl velkou úctu k Písmu. A to mě ovlivnilo. Když jsem trávil s Tomášem hodiny a hodiny, učil jsem se od něho, jak on chápe Bibli. Jednou jsem ho dokonce navštívil v Anglii a zavedl mě do svého sboru a mohl jsem se zúčastnit biblického studia. Brian mě doporučil na biblickou školu, tak díky němu jsem měl tu milost studovat rok v Anglii Písmo a poznávat jeho hloubku a zamiloval jsem se do Bible. A navíc on mi poprvé dal Celou Bibli, Starý i Nový zákon. A Mark? Mark mi byl učitelem v tom, že velmi často přinášel Boží slovo do konkrétních situací. Sám je velkým studentem Bible, a tak když jsme se potkali v jednom sboru a on byl mým mentorem, sdíleli jsme spolu lásku k Písmu.

Když tedy čteme tyto verše, nemůžu si pomoct, ale musím být velmi osobní. V druhé části od 14. verše čteme naše druhé však…

Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.

Proč vlastně Pavel říká Ty však? On to vnímá, čteme to v 1. verši, že se konec časů blíží…

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Pavel připomíná Timoteovi realitu světa kolem nich. Lidé nebudou vždy příklady víry. Právě naopak. Uvažte, zda v takové době nežijeme. Právě kvůli prostředí, kde jsme a jakými lidmi jsme obklopeni Pavel Timoteovi připomíná svůj příklad. Ale nejen svůj…

Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.

Když říká, víš od koho… myslí tím na Timotejovu maminku a babičku. Obě byly ženy víry. Timoteus vyrůstal v křesťanské rodině. Jaké je to požehnání pro dítě vyrůstat u věřících rodičů. Já jsem takové štěstí neměl. Když mě můj tatínek učil: říkal: Péťo, nikdy nikomu nebuď dlužnej. Když ti někdo něco udělá, odplať mu to čtyřikrát. Myslel na pomstu. Bylo pro mě těžké se s pomstou vyrovnat. Dával mi často dobré rady do života, ale mnoho z těchto rad jsem musel při konfrontaci s Písmem opustit. Jiné rady jsem neměl vůbec a chyběly mi v manželství i v normálním životě. A musel jsem se je za cenu těžkých zranění a bolestivých zkušeností učit. Naštěstí jsem měl moudré průvodce, přátele v církvi i životní rádce.

Buďme vděčni za učitele v besídce, kteří vytrvale vyučují naše děti evangeliu. Timoteus se učil verše zpaměti a to mu bylo velkou pomocí v duchovním životě. I naše děti se v besídce učí verše. Chci vás povzbudit, pokud jste rodiče, zajímejte se o to, co si vaše děti odnášejí z besídky. Ale musíme si uvědomit, že to, co si děti odnášejí jednou za týden z besídky není něco, co má ten nejdůležitější vliv v jejich životě. Je to škola a hlavně - jsou to rodiče, kteří jsou těmi nejvlivnějšími průvodci víry v životě dítěte a dětí. Jak formuješ duchovní život svých dětí? Neříkám to proto, abych vás přiváděl k hanbě a nebo ve vás vyvolával pocit viny. Jak můžeme očekávat, že z našich dětí jednou vyrostou křesťané, když nemáme podíl v praktickém předávání víry našim dětem? Asi tuším, co bych slyšel jako odpověď. Hlavně svoboda. Hlavně nic nevnucovat. Já s tím bytostně a radostně souhlasím. Když někomu něco vnucujete, tak to možná odmítne. Moji prarodiče byli křesťané. Ale o své víře nikdy nemluvili. Musel jsem se o víře v Ježíše dovědět až když mi bylo 18 od spolužáka, který se rok přede mnou obrátil! Jaká škoda. Já osobně nechci promarnit vliv, který můžu mít v životě svých dětí. Možná nejsem ve všem pozitivní příklad. Možná dělám chyby. Ale křesťan není od slova svatý, ale od slova Kristus. Křesťan není synonymem pro dokonalost, ale synonymem víry v Ježíše.

V Něm našel Luther spravedlnost z víry. Dnes si připomínáme Den reformace. Písmo je jediným měřítkem našeho života. Jak se to projevuje v praxi? Jak jako křesťané žijeme den ze dne z Bible, která je pro nás Boží slovo?

Někdy pro nás čtené verše mohou být tak známé, že je prostě s klidem přecházíme jako samozřejmost:

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení,
k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Co nám toto slovo říká? Bible je Božím slovem. Co to znamená? Mnoho křesťanů by zabíjelo ve vášnivých diskusích kvůli tomu, že Bible je Boží slovo. Ale když pak dojde na vysvětlení, jsou to pak často ti samí křesťané, co mlčí nebo se první urazí… jak to myslíš, co to znamená? Bible je prostě Boží slovo. Tečka. To je dogma. O tom se nepochybuje! Ty tomu nevěříš? Nejsi liberál? Já liberál nejsem. Ale přemýšlím o věcech víry. Tomu se říká teologie. Přemýšlení o věcech víry.

Když se mě totiž můj kamarád Kamil zeptá, co tím myslíš, že Bible je Boží slovo, chci být připraven mu dát odpověď, která nebude jen nějakým náboženským blábolem. A když učím mladé křesťany o víře v Ježíše, tak na takové otázky dochází. Co to tedy podle vás je?

Původ Písma je v Bohu. Znamená to, že Bible spadla z nebe? Jistě že ne. Proto naše Ústava CB říká, že Písmo má Boží a lidskou stránku. Nechce se tím říct, že některé verše jsou inspirované Bohem a jiné ne. Protože je to Celé Písmo. Nejen části. Původní text říká, že Celé Písmo je vdechnuté Bohem. Tedy Duch svatý vedl autory při zapisování slov a vět. Jsou to lidská slova? Ano. Jsou to Boží myšlenky? Ano. Důležité je, že slova Písma ukazují na Boha, na Krista a Duch svatý k nám mluví, když jsme otevření a když čteme Bibli. Nejen jako knihu, ale jako Boží slovo. Když máme přesvědčení, že Bible ukazuje na Boha, je to jiný postoj než když čteme Bibli jako jakoukoliv jinou knihu.

Jak je tedy možné, že když tomu tak hezky věříme, že mnoho křesťanů přesto nechává svou Bibli doma a to nejen když jdou v neděli do kostela. V kostele nakonec Bibli nepoužíváme. Ale také na biblické. A často dokonce leží na poličce a je zavalená prachem.

Ano, žijeme v době mobilů a tabletů. Určitě máte nainstalovanou Bibli v mobilu. Já osobně používám elektronickou Bibli rád. Ale jde o to, ať už používáte Bibli elektronicky a nebo papírově, to nejdůležitější je ji číst…

K čemu je vůbec Bible?

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení,
k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Apoštol Pavel nám připomíná 4 úlohy Bible jako Božího slova.
Zaprvé, Bible je dobrá k učení. Je zřejmé, že je to nástroj pro kazatele při kázání a při biblických. Ale je to přesně to, co tím Pavel myslel? Myslím, že tím myslel Pavel víc než to. Je to nástroj k našemu poučení obecně.

Jaký má být náš postoj při studiu a učení se Božímu slovu?

Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj!

To jsou slova Žalmisty žalmu 119. Jak radostně souhlasíme. Ale už za dvacet minut si uvědomíme, no jo, ale já to nejsem schopen dodržet. Když ale neznáme Boží slovo, jak může pracovat v našem srdci? Když si pravidelně nečteme a nestudujeme Bibli, jak můžeme očekávat, že k nám bude Bůh mluvit? Věřím, že důvodem dnešního zmatku křesťanů jsou dvě věci. Nemodlíme se a nečteme Bibli. Katastrofa obzvláště nastává, když se jen modlíme a nebo jen čteme Bibli. Když dojde k oddělení ducha od slova, nastává průšvih. Můj charismatický mentor ze Slezska řekl pro mě velmi překvapivou věc: člověk má dvě nohy, když nepoužívá obě, kulhá. To je, Petře, metafora: jedna noha, to je Duch Boží a druhá je rozum. Tím můj kolega kazatel myslel, že máme pečlivě při studiu Písma přemýšlet a modlit se, aby nám dal Bůh Jeho moudrost a vedení Duchem. Protože litera je bez Ducha mrtvá. Ale Duch bez Slova uletí pryč.

Když jsme dnes četli 16. verš, nesmíme zapomínat, že Písmo pochází z Božího Ducha. Je Duchem Božím vdechnuté, a proto je určené k našemu učení.

Druhou oblastí je usvědčování. Jak často se nám stává, že místo abychom šli za druhým člověkem, tak ho radši obejdeme a postěžujeme si jinému. Tím otravujeme atmosféru sboru a ubližujeme druhým i sobě samotným. A Bůh kvůli pomluvám odnímá sboru požehnání. Pomluvy jsou snětí sboru. Jsou infekcí, která se rozroste. Je to jako rakovina.

Když chceš vyřešit problém pomluv, musíš lidi naučit, co mají dělat místo toho. Písmo nám dává jednoduchou radu. Jdi za druhým a řekni mu, co ti vadí. Ano, chce to odvahu. Ale je to biblické a nese to z dlouhodobého hlediska ovoce. Ale když toto děláš, modli se za moudrost, aby to, co z tvých úst nebylo jen tvým pocitem nebo nějakým lidským blábolem. Kolikrát slyšíme od druhých lidí, že někdo o nás něco říkal… ale ještě jsem nikdy neslyšel biblický důvod, proč si to ten dotyčný myslí. Pamatuju si, že jsem byl několikrát v životě biblicky konfrontován. Byl to bratr, který se mnou měl vztah a měl mě rád. A věřil jsem mu, že mu na mě záleží. Když mi pak sdělil důvod, proč podle Božího slova nejednám správně, zasáhlo mě to. Šel jsem pak do sebe. A když jsem pak přemýšlel nad tím, co mi ten bratr řekl, musel jsem uznat, že měl pravdu. Bylo to konkrétní napomenutí za konkrétní jednání a bylo vysvětleno, v čem je to nebiblické. Takové napomenutí je požehnáním v životě křesťana. Protože nikdo z nás nechceme chodit v temnotě, ale ve světle. Chceme přece žít podle Božího slova. Chceme se líbit Bohu. Kolikrát ale naše napomenutí nemají žádnou oporu v Písmu a chybí jim patřičná síla a láska. Jsou spíše našimi dojmologiemi a obecnými stížnostmi. A když jsou tyto věci říkány za našimi zády, jsme hanobeni a naše důstojnost je ničena. Přátelé, nemůžeme žít pod mocí našich pocitů a dojmů. Žijme z moci Božího Ducha a ve světle Písma. Teď neříkám, že máme mlátit lidi Biblí po hlavě, ale bez biblického důvodu nemůžeme očekávat, že má naše konfrontace naději na úspěch. I tak dotyčný bratr či sestra nemusí naše slovo přijmout. To už ale pak není na nás. Když mluvíme Boží slovo, předáme je správně, pak už je na příjemci, jak s ním naloží. Další práci necháme na Božím Duchu. My to často děláme naopak. Hrajeme si na Božího Ducha se svými hodnoceními a soudy a tím Bohu znemožňujeme Jeho práci.

Třetí oblastí, k čemu je Písmo dobré je náprava. To vysvětluje náš motiv. Je naším cílem dotyčného očernit a nebo mu ublížit? Pokud ano, musíme jít do sebe a činit pokání. Musíme změnit náš postoj. Pokud nejdu za bratrem či sestrou, abych jí pomohl se vrátit na cestu víry. Pokud moje napravování je ve skutečnosti předělávání na moji cestu, raději bych měl mlčet a modlit se za své převrácené srdce a moje spasení. Často nechápeme slovo napravit správně. Chceme napravovat druhé, ale sami nejsme připraveni se změnit. Teprve když my jsme otevření a jsme ochotní se změnit, pak poznáme moc Boží v proměně druhých. Ne nadarmo říká Ježíš: "nejprve vyjmi trám ze svého oka, abys viděl jasněji na třísku v oku bratra". Geniální. To neplatí jen o manželství, ale právě ve vztazích to vidíme velmi názorně. Chceme napravovat naše manžele či manželky, aby odpovídaly lépe našim očekáváním. Ale máme pro to biblické hodnoty či důvody? Je naším motivem láska? Musím se smutkem říct, že Pán mě často musí právě v tomto napravovat. Možná vás to překvapí. Ale agentem nápravy nejsme my. Ale je to Duch svatý. A obsahem nápravy je Boží slovo. Duch svatý a Boží slovo. Nejde o to přizpůsobovat druhé lidi našim představám, tradicím, zvykům a předělávat bratry a sestry k našim obrazům. To je převrácený postoj a ukazuje spíše na náš nedostatek lásky. Když chceš napravovat druhého, svědčí to spíše o nedostatku tvé sebehodnoty. Jsi schopen unést odlišnosti druhého? Pokud ne, nejsi připraven mu sdělit Boží slovo a raději se ho nesnaž napravovat. Raději to nech na Bohu. Ale nepomlouvej ho za jeho zády! Raději ho přijmi a modli se za něj. Žehnej mu!

Poslední čtvrtý důvod, proč máme Písmo je výchova ve spravedlnosti.

Žalmista se modlí: Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání.

Ať je toto našim postojem. Všimněme si, žalmista řeší svůj vztah ke spravedlnosti, svůj vztah k Bohu. Spravedlnost je tu pochopena jako poslušnost Bohu. Posloucháš Boha v tom, co ti říká? Ano? Dobře. Ne? Co s tím začít? Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…

Nesmíme ale zapomenout, co této spravedlnosti člověka předchází. A to je spravedlnost Boží. To je fakt, že my nejsme schopni dodržet všechna Boží přikázání. A tady nastupuje Boží milost. Ne to, že by to Bůh prostě prominul. Dobře, hříšníku, mě je to jedno, že hřešíš. Bůh nenávidí hřích. Ale miluje každého člověka i hříšníky. Tebe a mě. Náš problém někdy je, že se srovnáváme s druhými. Já nejsem tak hříšný jako on nebo ona. Nebo já jsem lepší. Připomíná to postoj farizea, který se modlí v chrámu. Díky Bože, že nejsem jako tamten. Náš postoj má být jako toho hříšníka, který dobře ví, jak na tom je. To je bod obratu. Když to víme, může začít působit Boží milost. Boží milost říká, že za mé hříchy zaplatil Ježíš. Ježíš musel zemřít, abych já mohl být vírou zdarma přijatý Bohem. Díky Boží milosti jsi dnes Boží dítě. Když věříš, že tě jako nedokonalého a padlého člověka Ježíš ospravedlnil. Dal ti obrovský dar. Nedal ti ho jen tak. Ale proto, abys mohl tento postoj milosti rozšířit na druhé. Díváš se na druhé s pohrdáním? Všichni jsme hříšníci před Božím trůnem. A pokud věříme Ježíši Kristu, v Jeho oběť a vzkříšení, máme ten úžasný dar spásy. Proto Písmo svaté nepřináší spasení sama v sobě, ale ukazují na ten obrovský dar, který nám je v Kristu dán. Dar milosti.

A k čemu to všechno? Aby Boží člověk byl připraven. Jak připraven? Náležitě připraven. K čemu připraven? Ke každému dobrému činu.

Slíbil jsem vám, že vám prozradím svůj oblíbený verš… vlastně jsou to verše z Efezským 2. kapitoly. Tam je ten známý citát v 8. a 9. verši, který se často křesťané učí zpaměti. Já se ho také učil zpaměti.

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Ale minulý rok mi Pán ukázal, že je tam i 10. verš:

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

To bylo pro mě velkým objevem. Podobně jako pro M. Luthera Římanům 1,17. To totiž dává jinou perspektivu na spasení a posvěcení.

Když jsme přijali ten vzácný dar, tak máme tu milost rozšiřovat na druhé. Máme konat dobré skutky, které nám Bůh připravil. Jaké dobré skutky? Lásku. Milovat druhé.

Zapamatoval jsem si jednu myšlenku z křesťanské konference, ze které jsem se včera vrátil a ta se dá skvěle aplikovat do tohoto kontextu…

Co je to láska k bližnímu? Vytrvale zvyšovat hodnotu druhého člověka. Tedy ne tak, že by člověk mohl mít vyšší hodnotu než již má v Kristu jako Boží dítě. Ale svými slovy i činy zvyšovat důstojnost druhých. Vytrvale myslet o druhých jako o přednějších sebe, jak říká Pavel ve Filipským. A svými slovy umět ocenit práci druhých. Být vděčný za bratra či sestru. Umět ocenit to, co dělají. Umět hledat to dobré na druhých a ve správnou chvíli vyslovit to nejdůležitější. Mám tě rád. Vážím si tě. Vážím si toho, co děláš. Ne fráze. Ne klišé. Ne sarkasmus. Ne kritiku. Ne se záměrem se zalíbit. Ale prostě a upřímně.

Když dnes slavíme den Reformace, připomněli jsme si, k čemu je Bible dobrá, na koho a co nám přináší. Ukazuje na Krista a Jeho lásku k nám a přináší nám spasení. Žijme jako spasení.

Amen.