Soužení působí slávu

Milí Kristovi přátelé,

jako lidé máme neustále potřebu lnout k pozemským a pomíjivým věcem. K věcem, které vidíme, kterých se můžeme dotknout a je logické, že to souvisí s potřebou zaopatřit se a uspokojit i naše základní potřeby. Jinak to nebylo ani s učedníky a Ježíšem. Když má člověk hlad, hledá způsob, jak by se najedl.

Parafrázuji C.S. Lewise, když řeknu, že je to vlastně přirozené. Narodí se dítě a hledá maminku a její prs. A hle, je tam. Může se napít. Na tom není nic špatného a hříšného.

V tomto postním čase se ale jako církev soustředíme na hledání toho přesahu k věčnosti. Ne v první řadě na to materiální, ale na to věčné. Je to ale proti našemu nastavení.

Pro dnešní kázání jsem si vybral text od apoštola Pavla z 2. listu Korintským 4,16-17. Tento text jsem si vybral ze dvou důvodů. Za 1. jsem si ho vylosoval jako svůj letošní verš. A za 2. jsem poslouchal velmi dobré kázání právě na tento text, které mě velmi oslovilo.

• 16A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
• 17Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy
• 18nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.

Když čteme tento text, pečlivější čtenář si povšimne toho, co našemu slovu předchází. Už některé překlady nadepisují celý oddíl "poklad, který máme v hliněných nádobách." 7. verš 4. kapitoly říká: "Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás". Co to znamená? Jsme zkrátka jen slabí a omezení lidé. Byváme nemocní, jsme zranitelní a někdy býváme unaveni. Tyto slabosti si většina z nás uvědomuje. Zvláště když se mění čas. Nemysím, když můžeme spát déle, ale naopak, když nám někdo "hodinu ukradne". Stačí si v postním období odříct několik jídel a nebo méně spát či místo autem jet hromadnou dopravou a člověk si hned uvědomí, jak je slabá nádoba. Je proto velmi zajímavé, že Bůh ve své prozíravosti a moudrosti službu slova a evangelia svěřil lidem, i když ví, jak jsme slabí a pomíjiví.

Když se podíváme na začátek 4. kapitoly tohoto listu, čteme o duchovním zápase za spasení lidí. Jsme součástí duchovní bitvy o srdce člověka. Kdo z nás, pokud nejsme lhostejní, by nezápasil o spasení našich blízkých a nějak se nesnažil svědčit druhým o Kristu. Je však zřejmé, že bojujeme proti opozici, která není jen lidská, ale vpravdě duchovní. Je zde psáno, že satan zahalil mysl nevěřících, takže nevidí světlo slávy Krista. Je to ale zase jen duchovní moc, tedy Bůh sám, kdo tuto mysl může osvítit, takže slávu Krista uvidí. Apoštol Pavel opět navazuje na motiv světla. Je krásné, že jak v tomto období světla přibývá, Bůh nám může dát v tomto postním čase i více světla duchovního. Slovy apoštola Pavla ze 6. verše: "Neboť Bůh řekl: 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově."

Nejsme to tedy ani tolik my, kdo osvěcujeme tento svět, ale je to Bůh, kdo dává svítit, třeba i nám, aby druzí viděli dobré skutky a mohli se zorientovat. Je to sláva Ježíše Krista, kterou Bůh skrze svého Ducha dává i nám poznat.

Pojďme ale k jádru věci. To co mě při meditaci v posledních týdnech na tomto textu oslovilo nejvíce, je následující. Tím jsou právě verše 16 až 17. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. Nad tímto výrokem bych se s vámi chtěl ve zbytku času zamýšlet.

Do dnešní 4. neděle postní patří i čtení evangelijního příběhu o nasycení 5000. Je to zároveň zajímavý obraz k pochopení myšlenky apoštola Pavla z 2. listu do Korintu. Lidé neustále hledí k něčemu, co by nasytilo jejich potřebu. Ať už je to potřeba materielní, duševní a nebo duchovní. Člověk neustále opěvuje slávu lidí kolem sebe. Ať už jsou to různé celebrity a nebo jsou to úspěšnější kolegové v práci, nebo jsou to lidé, kteří vypadají lépe než on a ve skrytu jim závidí.

Nebo to může být strach, že o moje potřeby nebude dostatečným způsobem postaráno. Jak se říká: "pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže". V dnešním textu z Jana 6 vidíme obojí. Za Ježíšem jde velký zástup. Ten Ježíše nehledá především proto, že je Mesijáš. Hledá ho proto, že viděl znamení, uzdravuje tělo, nasycuje žaludek a dává lidem to, co potřebují. Učedníci ze strachu a současně z praktických důvodů si pokládají otázku: "Jak se postaráme o takový velký zástup? Co jim dáme k jídlu?" Nejen že zapomněli, co Ježíš nedávno udělal, že má nejen moc nad hladem, ale i nad strachem a duchovní temnotou. Ale jejich fantazie byla na úrovni právníka. Než ale pyšně odsoudíme učedníky a nebo zástup, uvědomíme si v tomto postním čase, že je řeč o nás. To my jsme těmi natvrdlými učedníky. I když to neradi vidíme, je to tak kolikrát duchovně i s námi. Když vidíme problém, necháme se jím zahltit. Necháme se jím oslepit. A necháme se jím přemoci.

Ježíš ale přichází s řešením a hlavně, ukazuje na přesah. On se nejen postará o naše potřeby, ale především dá pokoj naší ztrápené duši. Ta nepotřebuje především lepší dům, auto a nebo víc peněz. Slovy Ježíše z kázání na hoře: "Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez... ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol a rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou... neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce." (Mt 6,19n). To co potřebujeme my je duchovní spočinutí v Kristu, který dává pokoj. On je totiž tím Chlebem života. V něm je skutečné bezpečí. V Kristu samotném nacházíme zdroj skutečného uspokojení života.

S odkazem na tento příběh pojďme zpět k hlavní myšlence od apoštola Pavla.

Někdy se může zdát, že trápení, které nám svět a naše dny přináší je veliké. Vězme ale, že to není nic proti tomu dobrému, co nám připravil Pán v nebi. To je to první, krásné a úžasné zaslíbení.

Krátké a lehké soužení působí přenesmírou váhu věčné slávy.

Co tímto tajemným spojením chce básník říct? Asi jednoduše to, že když teď procházíš obtížemi, přinese ti to něco lepšího a významnějšího. Není to vlastně vůbec nová myšlenka. Stačí se podívat do Blahoslavenství Ježíše. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslaveni, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. (Mt 5,4.10)

Přináší vlastně apoštol Pavel něco nového, co by Ježíš neřekl dříve? Na jednu stranu asi ne. Na druhou stranu to rozvádí. I když nám naše trápení můžou přijít těžká - a ona těžká jsou. Na druhou stranu nejsou tak těžká, abychom na místo nich v budoucnu nepřijali něco lepšího a krásnějšího. Co to je, co bychom měli přijmout? Bible často mluví o Boží slávě. I tato kapitola je tohoto tajemného zaslíbení plná. V 15. verši čteme: "To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží."

Když si to shrneme popořadě. Za prvé, pozemská trápení jsou dočasná, ale nebeská odměna je trvalá a věčná.

Za druhé, pozemská trápení jsou krátká a lehká, sláva, kterou na místo nich dostaneme je těžká a trvalá. Prosím?

Těžká sláva? Lehká utrpení? To zní jako vytržené z naší každodenní reality. Jak můžeš vůbec říct, že pozemská trápení jsou lehká? Toto srovnání vyžaduje určitě více zamyšlení. Není to jen jakési prázdné ujištění, že jednou to skončí a bude líp. Je to reálný slib Pána Boha, který opakuje na více místech v Bibli, že nám naše pozemské utrpení více než vynahradí.

Je třeba si uvědomit, o čem apoštol Pavel mluví. Nemluví tu o všech trápeních. Nemluví tu o bolesti ze zármutku. I když o tom také na dřívějším místě v tomto listu mluví. Mluví tu o protivenství v evangelizaci světa. Ve 4. kapitole Pavel mluví o soužení pro Pána. Tedy soužení a pronásledování ve službě. Pavlovi jeho služba přinesla nejednu bolest. Často byl sám a na cestách. O tom se rozepisuje na jiném místě. Je mu zima, má hlad, lidé ho chtějí zabít. Kromě toho je nemocný a je odkázán na dary druhých, protože je zavřený ve vězení pro šíření evangelia. To nám nepřipadá povědomé naší situaci. My se máme relativně dobře. Máme většinou co jíst, kde spát a sami většinou také nejsme. Proto než na toto kázání zanevřete, nemluvím tu o utrpení obecně. Na to si nepřipadám dost zralý, jen vykládám dnešní text.

Proto si položme otázku: trpíme pro Krista? Jdeme ve svědectví dál, že nás lidé s ťukáním na čelo považují za blázny? Ne kvůli restitucím a nebo kvůli tomu, že mluvíme nesrozumitelně. Ale právě proto, že jsme čestní a pravdiví. Stává se ti v práci, že lidé s tebou nechtějí nic mít, protože ví, že svým životem ukazuješ světlo? Světlo a tma se vylučují. Když světlo svítí, tma zaniká. A nemluvím tu jen o hospodě, pití alkoholu, kouření a správné křesťanské rodině. Ale je řeč o celkovém směřování mého a tvého života.

Apoštol Pavel svůj celý život odevzdal Bohu. Byl ochotný pro něho trpět a i zemřít. Myslím, že právě v tomto postním čase je možné si tuto nepříjemnou otázku připustit k tělu. Když jsme obklopeni hledajícími a připusťme si - i nehledajícími - přáteli i nepřáteli: jsme ochotni svědčit o světlu upřostřed tmy? Ať skutky nebo když je to nutné - i slovy? Jsme ochotní jít s bližním druhou míli a nastavit druhou tvář? Jsme ochotni půjčit nejen košili, ale i plášť? Co to znamená prakticky pro mě a pro tebe? Co můžu udělat pro souseda, kolegu, kamaráda a nebo nevěřícího rodiče, aby viděl, že ho máš rád? Jak daleko jsi ochotný zajít a čemu jsi ochotný umřít, aby světlo slávy Krista vyniklo uprostřed tmy?

Je třeba ale připomenout, že je to Bůh, kdo zjevuje slávu a odtemňuje srdce nevěřícícho. Nejsme to my. Je to vždy Duch svatý, kdo dělá tuto práci. Pokud ale nejsme dobrým svědectvím, má pak dost těžkou práci.

Z druhé strany, když se snažíme být svědectvím, když dovolíme Duchu Božímu, aby si nás použil, máme zde báječné ujištění, že žádná oběť pro Boží království nebude zapomenuta. Když pak budeme stát před soudnou stolicí Kristovou (2. Kor 5,10), jak o tom čteme v následujícím oddílu, uvědomíme si, že jsme to nedělali zbytečně. Proto pak chápeme slova apoštola Pavla, která předcházela tomuto oddílu: "aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží..."

A tak potom i chápeme tajemnou větu: Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy... tedy když jsme viditelným a slyšitelným - tedy voníme druhým ke spasení a nesmrdíme ke smrti a svědčíme srozumitelně o důvodech proč to děláme, můžeme si pak říct, stálo to za to. Opět se odvážím dát příklad. I když si myslím, že by tu měli stát jiní a mohli by dávat lepší svědectví než já. Ve škole mám radost, že můžu s kolegy mluvit o Bohu a v postním období u oběda svědčit. Není to ale jen o slovech, je to především o dobrých skutcích a o zájmu v malých detailech o život druhých. Víš kdy má kolega narozeniny? Víš co dělá jeho syn? Víš, čím prochází? Zajímá tě to vůbec? Pokud se budeme totiž zajímat o druhé a o jejich život, může se stát zázrak - že oni nejen budou mít zájem o nás - to beru jako bonus - ale budeme mít možnost mluvit i o poselství, které jako hliněné nádoby neseme. A o tom to je.

Dovolím si skončit citátem z listu Židům ze 12. kapitoly, kde je napsáno něco podobného:

• 1Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
• 2s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.

Proto s odkazem na tuto 4. neděli postní Laetare sebe i nás všechny vybízím. Hleďme k věčnému a trvalému, protože naše časná soužení a trápení nejsou nic proti tomu, co nás čeká v Kristově náruči, ať už vírou tady na zemi a nebo po vytržení či vzkříšení s Ním v nebi. Amen.