Uzdravení ochrnutého

Milí Kristovi přátelé,

Co je více troufalé? Říct někomu, že je uzdraven a že může jít domů a nebo mu odpustit hříchy? Představte si, že jste v nemocnici a leží tam pacient s koronavirem a nebo s jinou vážnou chorobou a vy mu řeknete, že je propuštěn a že může jít, protože je zdráv. Jak by asi reagovala ta osoba? Jak by reagovalo okolí? Asi by záleželo na tom, zda jste lékař a nebo ne. A co kdybyste mu nejdříve zvěstovali odpuštění hříchů? Asi by vás v lepším případě dotyčný poslal někam. Pokud by to ale udělal lékař, bylo by to jiné.

Dnes se podíváme na velmi zajímavý a přesto známý text z Markova evangelia. Je zapsaný u všech synoptiků, v Matoušovi v 9. kapitole, verše 1-8 a u Lukáše také, v 5. kapitole, verše 17-26. Zatímco Matoušova verze je stručnější a chybí některé detaily, Lukáš a Marek popisují událost skoro stejnými slovy. Proto se podíváme na text z Marka 2. kapitoly, od 1. do 12. verše. Abychom nevytrhovali událost z kontextu celého příběhu evangelia, je důležité si uvědomit, co této události předcházelo a co ji následovalo. V chronologii Ježíšova života jde o událost číslo 43. Předchází ji událost číslo 42 - očištění člověka nemocného leprou a první kázání v Galileji. A za touto událostí následuje povolání celníka Léviho (neboli Matouše) a sobotní vybírání klasů v poli. Jinými slovy, Ježíš už byl známý léčitel a kazatel. A po této události stoloval s mnohými hříšníky a arcihříšníkem a nepřítelem lidu, kterého učinil svým učedníkem. A pak ještě pracovali v sobotu. To že mu to popularitu u zákoníků nepřineslo, je zřejmé. A šokovat druhé asi nebylo nic výjimečného. Ale nešlo jen o šokování, Ježíš vždy své jednání vysvětlil a tak ti, kdo chtěli uvěřit, mohli pochopit.

Dnešní příběh se zdá spíše klidný. Ježíš je ve svém domě v Kafarnaum. Dalo by se říct, že vyučuje na domácí skupince a má plný obývák hostů. Je jich tam tolik, že dům praská ve švech a lidé musí čekat i za dveřmi, aby se na ně dostalo. Možná si to můžeme představit jako uzdravující shromáždění. A jedni střídají druhé. Jako když jdeme do velkého zahradnictví. Dlouhé zástupy. Každý chce slyšet Ježíšovo slovo a každý chce být uzdraven. Najednou se ale ozve vrtání a rachot. Někdo demontuje střechu a spouští na lehátku ochrnutého doprostřed obýváku až k Ježíšově křeslu. SNC to popisuje takto: (Od 4. verše) Protože se k němu nemohli prodrat zástupem, vystoupili po vnějším schodišti na plochou střechu domu, tu rozebrali a spustili lehátko s ochrnutým přímo před Ježíše.

Neumím si takovou scénu moc představit. V dnešní době kdyby vám někdo demontoval dům, asi byste zavolali policii. V Americe byste si vzali brokovnici a šli se podívat na to, co se to děje. Nikdo nesmí na váš pozemek bez dovolení. My se tu nedovídáme, co se dělo mezitím co Ježíš vyučoval a co spustili nemocného k nohám Ježíše. Ale z kontextu je jasné, že muži pokračovali, dokud kamaráda nespustili dolů k Ježíšovi, i když si toho lidé všimli a museli mít řeči. Počkej až na tebe přijde řada! Nepředbíhej! Ale Ježíše tato akce nezaskočila a nezareagoval negativně. Text pokračuje od 5. verše slovy: Když viděl, jak ti muži bezvýhradně věří v jeho pomoc, řekl nemocnému: "Synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny".

Asi bychom čekali něco ve stylu: "víra tvá Tě uzdravila a nebo vložil na něho ruce a ten muž byl v ten okamžik uzdraven." To by nás v kontextu všech nadpřirozených událostí v Ježíšově životě nezaskočilo. Na uzdravujícím shromáždění se přece uzdravuje. Ježíš je přece léčitel a učitel. Přemýšlejme chvíli nad touto událostí. Protože Ježíš byl již hodně známým učitelem a neunikl pozornosti vůdcům Izraele, poslali delegaci svých učitelů i k němu. Ti měli podle jednoho komentáře zjistit, zda učí ortodoxně a nebo je to heretik. Dnes bychom použili v kontextu církve slovo vizitace a nebo pokud by šlo o školu, nazvali bychom takovou návštěvu inspekcí. Přišli se na tohoto učitele podívat a posoudit jeho metody a slovo. V předchozí kapitole Marka se dovídáme, že Ježíš nebyl obyčejný učitel. V tamnější synagoze, totiž v Kafarnaum, již Ježíš kázal a lidé říkali, že to bylo něco úplně jiného, než dosud slýchali. Ježíš učil v moci. Ježíš svá slova doprovázel činy a skutky moci. Vyháněl démony a uzdravoval. V té samé kapitole také uzdravil Šimonovu tchýni z horečky. A když ji uzdravil, tak k němu přiváděli nemocné a posedlé a on je uzdravoval. Vraťme se ale k dnešnímu příběhu o uzdravení chromého.

Ježíš říká: "dítě, odpouštějí se ti hříchy". Delegace inspektorů je pohoršena: "kdo to jen je že může odpouštět hříchy? Hraje si tu na Boha? To je rouhání!" Co byste si mysleli vy, kdybyste byli v Ježíšově obýváku a poslouchali Ježíše vyučovat a najednou by někomu řekl, že jeho hříchy jsou odpuštěny? Nebyli byste zklamaní, kdybyste očekávali uzdravení a on by jen odpustil hřích? Co byste si mysleli, kdybyste si dali tu práci a rozebrali mu střechu a spustili kamaráda dolů a on by mu odpustil hříchy? Co byste si mysleli na místě toho ochrnutého? Proč mi odpouští hříchy?

Na tomto místě je třeba jedna poznámka. V tehdejší kultuře bylo normální si myslet, že nemoc je způsobená hříchem. Když jsem vyučoval kurz Objevování křesťanství, zjistil jsem, že toto učení je rozšířené dodnes. I mnoho křesťanů si myslí, že když dojdeme odpuštění, tak jsme i uzdraveni fyzicky. Co si myslíte vy? Udělal to Ježíš právě proto?

Je dobře, že nás text příběhu vede jiným směrem. Ježíš předjímá jako správný učitel uvažování inspektorů a mnoha dalších. V textu je dokonce zapsáno, že Ježíš četl jejich myšlenky a obrátil se k nim: "Proč vás to tak popudilo, co jsem právě řekl? Co je snadnější? Oznámit ochrnutému, že se mu odpouštějí hříchy a nebo mu rozkázat, aby se zvedl, sebral svoje lehátko a odešel domů?". Co by bylo jednodušší pro nás? A co pro Ježíše?

Pro nás by asi bylo mnohem snazší říct, že se někomu odpouštějí hříchy. Je to tak proto, že říct můžete úplně cokoliv. Abrakadabra. Hokus pokus. Odpuštění hříchů není totiž vidět. Není to tak viditelné jako někoho uzdravit. Viditelné věci a to, na co si můžeme sáhnout vypadá důležitější. Ale jak řekl Exupéry: Co je v životě důležité, je očima neviditelné. Co je totiž důležitější? Dojít odpuštění a tedy i spasení a nebo být "jen" uzdraven fyzicky? Pro ateistu je odpověď jasná: fyzické uzdravení. K čemu mi je spasení, když jsem nemocný? Pokud bychom nemohli dlouho chodit, asi by se na nás nikdo nehněval, kdybychom řekli to samé. Zdraví je důležité! A v naší společnosti je zdraví na prvním místě. A to dokonce před ekonomikou. Proto se většina lidí nezlobila, když jsme byli zavření. Hlavně to zdraví. Ježíš ale nepřišel jen proto, aby nás uzdravil. On nechce jen naše tělo. Ale chce všechno, i naši duši. Chce nám dát mnohem víc. Chce nám dát život s Bohem. A to navždy. Co je tedy důležitější? Pro nás křesťany je to asi jasné. Příběh je tak fascinující, že tu nejde o Sofiinu volbu. Vyber si: zdraví a nebo spasení. Ježíš dává chromému obojí. A to v opačném pořadí. Nejdřív odpustí a pak uzdraví.

Co je ale snazší říct? Pro nás z lidského hlediska je to jistě asi říct, že je ti odpuštěno. Protože většina z nás uzdravovat neumíme. Pro Ježíše osobně ale odpuštění hříchů znamená rozsudek smrti. Jak to? Podle Starého zákona totiž ten, kdo se rouhá, musí zemřít. Židé brali odpouštení cizích hříchů jako rouhání a rouhání má jediný trest a to je smrt. Dovolím si konstatovat, že Ježíš není obětí vnějších okolností. On moc dobře ví, co dělá. A to není z lidského hlediska nikdy snadné. Obětovat se pro druhé není snadné. Stejně jako uzdravuje vědomě, odpouští vědomě a ví, jak jeho domácí skupinka dopadne. Ježíš ví, co se stane, když půjde touto cestou. On věděl, že u svých inspektorů dostane pětku. Věděl, že bude označen za heretika, který se rouhá. Jeho ortodoxie byla posouzena a on neprošel testem. Co ale učitele zákona naštvalo ještě mnohem víc byla skutečnost, že chromého uzdravil. Tím totiž dodal svým slovům váhu léčitele. Učitel, který léčí má moc. Kdyby mu jen odpustil hříchy a řekl, ať si ho zase odnesou, byl by jen rouhač. Učitel heretik. To že Ježíš chromého prohlásil za omilostněného a uzdraveného a všichni ho viděli odkráčet pryč, byla pecka. Jaký byl výsledek? Udivení lidé chválili Boha a říkali: "něco takového jsme ještě neviděli".

Na tomto místě si můžeme uvědomit, že uzdravení chromého není obyčejný zázrak. Žádný zázrak není samozřejmě obyčejný, protože ukazuje k Bohu. Proto se říká: zá-zrak. Ukazuje za-náš-zrak. Ukazuje k tomu, co náš zrak přesahuje. Vidíme uzdravení. To ale znamená, že Bůh je živý a jedná. Proto jsou lidé tolik fascinovaní zázraky. Pokud znáte dnes již legendární film Pulp Fiction, tak Jules říká Vincentovi: tohle byl zázrak a já chci abys to uznal. Později Vincent říká Julesovi, že takové věci jsou na palici, ale dějou se. Protože je tento film poněkud násilný a kontroverzní, mojí manželce se nelíbí vůbec a nerada se na něj dívá... Pulp fiction se mi ale částečně líbí také kromě toho, že má legendární hlášky, ještě z jiného důvodu. Zdá se, že Jules se nakonec obrátí. Setkání se zázrakem a fakt, že přežije přestřelku zázračným způsobem způsobí, že přestane být gangsterem. A Vincent nakonec skončí špatně. Je tu spravedlnost a obrácení.

Vrátím se ale příběhu. Nejsem lékař, ale chápu, že když se někomu říká chromý, že nemůže chodit, možná se ani hýbat. A to je vážný problém. Jako student Bible ale také vím a vy to jistě víte také, že uzdravení chromého, stejně jako uzdravení slepého a nebo vzkříšení mrtvého není "obyčejný zázrak". Patří to do kategorie tzv. mesijášských znamení či zázraků. Když Ježíš řekl v 10. verši: "Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc odpouštět hříchy na zemi...". Tedy jinými slovy on se označuje za Mesijáše. Vztahuje na sebe titul Syn člověka. Tento titul je v Markovi použit 14x a odkazuje do Starého zákona. Titul Syn člověka je poněkud tajemný. Není tak přímočaře jasný jako Bůh nebo Kristus. Proto ho v tomto momentu nemohli ukamenovat. Kdyby řekl: "odpouštějí se Ti hříchy, protože jsem Bůh", tak by to zřejmě nedopadlo dobře. Syn člověka je ale složitější výraz. Člověk musí jít více do hloubky. Každý je totiž v jistém smyslu syn člověka. Žádný člověk není syn robota. Nebo syn slunce. Tedy technicky vzato Ježíš říká zároveň, že je člověk, ale říká mnohem víc. Podobně u Matouše zaznívá výrok: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil". Také neříká, že on osobně je Syn člověka. Z právního hlediska nedal tedy Ježíš pozvánku náboženské policii. Pro ty, kdo znali dobře Boží slovo to bylo ale jasné. Jde o stejný výraz jako v knize Daniel 7,13, kde prorok Daniel má vidění o soudu nad světovými říšemi a říká: "V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle - s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před něj směl předstoupit. Byla mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky jej budou uctívat".

Tedy nejen že se rouhá tím, že odpouští hříchy. Ježíš se nesnaží své inspektory uklidnit. Ale on to ještě vyhrotil o mnoho víc. On na sebe vztáhl tento titul, který opravdu náleží jen Mesijáši. On se ve skutečnosti nerouhá. On neříká, že je Bůh. On říká, že je Mesijáš, kterého budou všichni jednou uctívat. On využívá příležitost a zpřesňuje to, kdo je. V této chvíli ale pozornost upoutává k zázraku. Některé překlady titul syn člověka záměrně vypouštějí a říkají prostě: "Abyste uvěřili, že mám moc odpouštět lidem hříchy, dívejte se teď pozorně. Nato se obrátil k ochrnutému a vyzval ho: "vstaň a jdi domů, jsi uzdraven." Přesněji podle ČSP: "Vstaň, vezmi své lehátko a jdi do svého domu." Kdybychom to analyzovali doslova, mohli bychom také říct, že Ježíš vůbec nejedná neslušně a nijak se nerouhá. Kdybychom neměli ani trochu víry, mohli bychom říct, že Ježíš mohl dotyčnému odpustit hříchy. Protože se onen člověk prohřešil proti němu. My také můžeme druhým odpustit, když nám něco udělají. Ublížil si mi, rozbils mi střechu a já ti odpouštím. Jednak: přerušil jsi mé vyučování a to se nedělá. Kolik lidí kvůli tobě dneska přijde o přednášku a nemluvě o tom, kolik lidí chce uzdravit. Podívej. Jsi sobec! A dva: rozboural jsi mou střechu. Bude mi pršet na hlavu. Ježíš by mohl říct: Spokojený? Teď když jsi uzdraven, tak mi laskavě oprav tu střechu. Místo toho ho ale Ježíš posílá domů. Ježíš jedná s extrémní moudrostí a laskavostí současně. V každém Ježíšově slovu a činu je nabitá šokující moudrost a láska. Tento příběh je neuvěřitelný a fascinující.

Co ale znamená pro nás dnes? Když se bojíme nemoci, smíme věřit, že nás Ježíš uzdraví. On není jen nějaký obyčejný léčitel, on má pravomoc vyléčit nejen naše tělo, ale i naši duši. On má pravomoc Mesijáše odpustit naše hříchy. A nejen to, že mu chromý zboural střechu. On mu odpouští hřích proti Bohu. On může dojít smíření s Bohem. A to je léčení v moci. Který lékař by vám mohl odpustil hřích? Jistě, mnoho lidí vč. věřících řekne, ale já nehřeším. Možná jsem hřešil dříve jako nevěřící, ale dnes jsem v pohodě. Jsem jiný člověk. Jistě máte v mnohém pravdu. Já jsem také za x let jako křesťan někým jiným. Hodně jsme se změnili. Je ale velké štěstí, že máme texty jako je epištola Jana, kde je napsáno totéž co v tomto vtipu. Přijde babička ke zpovědi a řekne faráři: padre, dneska vás musím zklamat. dnes nemám co bych vyznala. A kněz odpoví: výborně, to je první hřích: lež. V 1. Janově 1,8 čteme: "Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není". Tedy slovy apoštola Pavla: "všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy". Nejen nevěřící. Hřích není jen to co děláme, ale i to co neděláme. Jsem rád, že nejsem Duch svatý, abych vám ukazoval na váš hřích. Já jen vyznávám, že jsem hříšný i dnes, a proto jsem nemocný a tedy potřebuji uzdravit. Jsem rád, že mi můj osobní lékař Ježíš nejen uzdravuje tělo, ale uzdravuje i mou duši. Odpouští mé hříchy. Buďme proto vděčni. Díky odpuštění máme živé spojení s Bohem a můžeme mít věčný život.

Co dál pro nás z tohoto příběhu vyplývá? Nemusíme mít strach z koronaviru. Protože Ježíš je ten nejlepší lékař. On však není jen lékař, on je Mesijáš. On předpověděl, že ho nakonec bude uctívat celý svět. Můžeme se připojit k zástupům těch, kteří přes celé věky, v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti uctívají Krista. I my dnes se můžeme sklonit před Ježíšem a říct: děkuji, že jsi umřel i pro mě. On totiž věděl, že když řekne, že je Syn člověka a že má autoritu odpustit hřích, že ho kvůli tomu zabijí. Věděl, že umře bolestivou smrtí na kříži, aby nás uzdravil. Jeho ranami jsme uzdraveni. Proto když vidíme nemocnou společnost - nejen koronavirem, ale nemocnou nevraživostí, lakotou a neláskou, tak můžeme uvěřit, že Mesijáš přináší změnu. Přináší uzdravení nejen nám, ale každému, kdo v Něj věří a uvěří. Nemusíme se zaměřovat na to, co druzí dělají špatně, na hrozivou situaci ekonomiky a sociální dopady rozhodnutími vlády. Můžeme se soustředit nejen tuto neděli, ale každý další den, na Mesijáše. Ježíš je Mesijáš. On vládne a my Jej uctiváme.

Skončím dovysvětlením toho obrazu, který jsem zmínil ve slovíčku pro děti. V té nasledující perikopce v Markovi od 18. verše, kde se farizejové pozastavují nad tím, že se Ježíšovi učedníci nepostí. Ježíš jim odpovídá, že se ještě nepostí, protože je s nimi. Používá obraz svatby. Svatby snad již budou dovoleny i u nás. A na tento svůj výrok připojuje dva další obrazy, jeden od 21. verše: "Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší". Slovy SNC: "Nový život z Boha nelze vtěsnat do tradičních náboženských zvyků a forem jako se na staré šaty nedá přišít záplata z neseprané látky. Vždyť záplata by se srazila, vytrhla by okolní chatrné tkanivo a díra by se ještě zvětšila.". Pak ještě používá druhý obraz od 22. verše, kde končí slovem: "mladé víno se má dávat do nových měchů..."

Takže milosrdenství chci a ne oběť. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Milujte se navzájem. To jsou slova života. Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit. Nejde o to odmítnout zákon, ale nejvyšším zákonem je láska. A tu Syn člověka v dnešním příběhu chromému dokázal. A dokazuje ji i nám, milí Kristovi přítelé, dnes. Věřme v Syna člověka, Ježíše a milujme Boha i lidi. Ať vám všem Bůh žehná! Amen.