Filip a Etiopský dvořan

Milí Kristovi přátelé,

v poslední době si čtu na pokračování příběhy z knihy Skutků. Je úžasné vidět, jak Duch svatý vedl navzdory protivenství první církev. Navzdory pronásledování se nenechali křesťané zastrašit, ani smrtí, a sdíleli evangelium s druhými lidmi. A protože žili s Bohem v niterném osobním vztahu a společně v lásce, tak se evangelium šířilo z Jeruzaléma, do Samaří a až na sám konec země. Dnes žádný konec země není. Protože skoro všude sahá internet a družice. Ale v prostředí prvního století lidé povětšinou cestovali pěšky a nebo na koni, a proto byly vzdálenosti mnohem delší. A rozšířit poselství dalo mnohem více práce. Podle některých Afrických komentátorů bývá Afrika a zvláště Etiopie považována za sám tento konec země. To by od Evropana byla urážka, ale když to říkají sami Afričané… V tomto týdnu jsem přemýšlel nad 8. a 9. kapitolou, proto jsem vám chtěl nabídnout několik myšlenek k dnešnímu příběhu o Filipovi a Etiopském dvořanovi. Berte to jako podnět k přemýšlení a provokaci k dalším otázkám a vašim myšlenkám.

Jedna otázka, která mě nad tímto dnešním textem napadala znovu a znovu je, zda jsem ochoten přerušit to, co dělám, když mě Bůh zavolá… A to i když je to důležité a myslím si, že tu věc dělám pro Boha? Dokážeš přerušit a udělat to, co je třeba? Než si odpovíš, nebo tuto otázku odmítneš, zkus naslouchat dnešnímu slovu z Bible.

Z mé zkušenosti. Zazvoní sousedka a chce po mně Bibli. Jsem ochoten přestat psát kázání? Nebo jsem na Skypu a moje manželka chce po mě, abych se věnoval dítěti. To druhé je již více kontroverzní a je to mnohem těžší otázka. A co takhle, sloužím Bohu - dělám nějakou důležitou službu - ve který jsem dobrý a která mě potvrzuje - a najednou mám udělat něco zdánlivě "neduchovního" jako si povídat se svým synem či dcerou a nebo se sousedem? Rozhovor se dá odložit. To nevadí tati, zkusím to příště… Ale služba nepočká… nebo ano?

Pokud chcete, obraťte prosím se mnou pozornost ke čtenému slovu, které je zapsáno v 8. kapitole knihy Skutků, od 26. do 40. verše. Budu číst podle zajímavého Kurzova překladu.

Pro lepší porozumění vám doporučuji si známý příběh, který jste již slyšeli jistě vícekrát přečíst v různých překladech. Zvláště doporučuji třeba Slovo na cestu nebo více různých překladů. Pro každý dobrý příběh je také důležitý kontext, tedy to, co této události předcházelo a co ji následovalo.

Filip byl zrovna uprostřed úspěšné evangelizační kampaně. Evangelium, tedy dobrou zprávu, přijalo hodně lidí. Filip byl na cestě na sever, to pak vidíme z dalšího vyprávění, když Duch svatý přenese Filipa do Azótu. Teď se ale nacházel v Samaří, kde na církev přišlo velké pronásledování. Zajímavé je, že v následující kapitole se Saul, velký pronásledovatel církve, vydává do Damašku, aby získal dekrety z tamních synagog, aby mohl zatknout křesťany a odvést je pryč. Co by se stalo, kdyby se Saul nestal křesťanem? Kdo ví, zda by diakon Filip nebyl jeho další obětí. To nevíme. To se ostatně stává, když křesťané žijí zbožně a dělají to, co od nich Bůh chce. Mimochodem ten dnešní příběh se stal ještě před obrácením Saula, tedy jinými slovy, než se z Pavel setkal s Ježíšem na poušti. A Etiopský dvořan následuje za ukamenováním Štěpána a podivným příběhem o kouzelníkovi Šimonovi. Proč to říkám?

Je zvláštní, jak Lukáš zasadil příběh o Etiopském ministrovi financí do kontextu těchto událostí. Jinými slovy: stalo by se něco, pokud bychom příběh o Etiopanu a Filipovi vynechali?

Podle mě je to stěžejní mezník v dějinách první církve. A je to potvrzení výše zmíněného principu, který jde napříč celou knihou Skutků - evangelium se z moci Božího Ducha šířilo z Jeruzaléma, do Samaří až na sám konec země. A je to tak i dnes. Evangelium, dobrou zprávu nejde zastavit. Podobně jako dobrou zprávu o tom, že 31.5. budeme mít první bohoslužbu na Černém mostě.

Pojďme na toho eunucha. Byl to zajímavý člověk. Nebyl to jen tak někdo. V dnešním jazyce bychom ho nazvali něčím jako ministrem financí. Čteme, že spravoval poklad etiopské královny Kandaky. Kandaka byl titul tzv. královny matky, která vládla zemi jménem svého syna. Král sám byl zbožštěný jako bůh-slunce a byl považován za příliš svatého pro tuto světskou funkci. Tedy eunuch nebo jak se někdy říká dvořan byl vysoce postavený člověk. Ale zároveň byl bohabojný. Zajímal se o židovství, upřímně věřil v Boha, a rád by se stal proselytou, tedy následovníkem židovských učenců. Byl by se nechal obřezat, kdyby mu v tom nebránil fyzický handicap související s jeho oficiální funkcí. Tento Etiopan se tedy vracel z Jeruzaléma, kam šel uctívat Boha. Je možné, že tam byl oficiálně. A nebo je také možné, že tam byl soukromě. Na cestě zpět do Etiopie si jako správný žid četl ze svitku. Četl nahlas známé místo, které čteme o velikonocích, o beránkovi z 53. kapitoly proroka Izajáše:

Lukáš zaznamenává jen část tohoto spisu. Je možné že Filip zachytil jen část… ale slyšel dost na to, aby věděl, jaký text si Etiopan čte.

Každý křesťan ví, že se tento text vztahuje na Ježíše. Ale když jsme budeme upřímní, když lidé čtou Bibli, nespojují SZ obrazy s Ježíšem. Nebo dokonce i když čtou NZ, tak si nepropojí text, který čtou v jeden plastický obraz, pokud jim to Duch svatý nedá a nebo někdo nevysvětlí. Když jsem jako nevěřící četl poprvé evangelia, nerozuměl jsem tomu, co čtu. A to je v NZ napsané dost jasně, kdo je Ježíš a co pro nás udělal. Dokud jsem se nesetkal s křesťany v čajovně, se kterými jsem o tomto textu mohl diskutovat, nechápal jsem, co ten starý text znamená. Nedávno jsme dokončili kurz Objevování křesťanství, kde jsme četli s hledajícími lidmi Markovo evangelium. Tento kurz je skvělou příležitostí porozumět evangeliu, pro některé lidi je to poprvé, co pochopí, kdo je Ježíš, proč přišel a co ode mne očekává. Tento člověk také četl, ale nechápal.

Tuto situaci jistě znáte, pokud se třeba učíte na zkoušku a nebo čtete nějakou knihu v cizím jazyce. Dal jsem své manželce na balkoně číst Oswalda Chamberse, knihu ztišení na každý den. Ne, že by angličtina mojí ženy byla tak špatná. Ale pak jsem se jí zeptal na stejnou otázku jako Filip. Rozumíš tomu, co čteš? Někdy když jsme třeba unavení, můžeme číst stejný řádek stále dokola a nic. Neustále čtete dokola, možná rozumíte jednotlivým slovům, ale uniká vám, jak to říká jedna populární písnička: smysl vět. Kéž by tu byl někdo, kdo by mi to vyložil. To samozřejmě předpokládá to, že jsme odpočatí, a za druhé to, že chceme vědět, o čem to je. Pro děti doma v domácím vzdělávání to může být podobné. Vysvětlit látku, kterou by ve škole pochopili za 10 minut, může trvat pochopit hodiny. Pokud se to vůbec povede. Pokud toto kázání poslouchá nějaké dítě, jak se Ti chápe látka ve škole bez učitele? Kdo Ti látku vysvětlí? Maminka, tatínek?

Podíváme se teď na druhého aktéra příběhu - na Filipa. Na Filipa narážíme již dříve v této knize. Byl zvolen jako diakon společně se Štěpánem. Každý diakon nedělal zřejmě stejné věci. Jejich úkolem byla zřejmě distribuce jídla a vykonávání praktické služby. Zatímco apoštolové se věnovali kázání. V příběhu se ale dozvídáme, že Filip byl evangelista a kázal zástupům. Něco jako Billy Graham prvního století. :) Děti, pokud nevíte, kdo byl Billy Graham, zeptejte se rodičů:) Je zajímavé, že najednou dostal pokyn, aby šel na jih. Původně chtěl jít na sever. Mohlo mu jít hlavou: Proč zrovna teď? Když jsem uprostřed úspěšného tažení? Filip si mohl říct, přece teď nepřestanu!? Jelikož ale Filip byl duchovně otevřený a poslouchal Boha, poznal, kdy je třeba svou práci přerušit, protože ho Bůh volal k něčemu jinému.

Dovolím si zopakovat svou úvodní otázku: Umíš přestat? Dokážeš přestat dělat to, co děláš, když vnímáš, že Tě Bůh volá jinam? Otázce "zda dokážeš přestat" předchází jistě jiné otázky. Např. zda dokážu rozpoznat Boží hlas. A jak ho rozpoznám? V našem příběhu to máme zjednodušeno andělem. Příběh říká: Pánův anděl mu řekl… a andělům se neodmlouvá. Nebo se třeba na 9 měsíců oněmí. To pak není vůbec legrace skoro rok nemluvit. To je horší než 6 měsíců nemoct chodit do školy.

Možná si Filip kladl otázku: Proč já? Nebo proč teď? Když se nám daří a něco děláme úspěšně, často chceme pokračovat. Chceme to dotáhnout do konce. Je to jako přerušit čtení pohádky před koncem. Jak reagujete na přerušení? Obvyklá lidská reakce je vztek. Záleží samozřejmě také na tom, co přerušíme a kdo nebo co nás přeruší.

Asi se shodneme, že každé přerušení není nutně špatné. Některá přerušení mají i jednu výhodu. Mohou vytvářet čas na přemýšlení. Podobně Filip se vydal na cestu na jih. Líbí se mi to, jak je Bible stručná a přesto to není tak, že by ho nějak Duch uchvátil a přenesl k Etiopanovi. Nebylo to hned. On tam musel dojít. Filip věděl kam jde, ale nevěděl, co nebo koho tam potká. Co mu šlo hlavou? Možná si Filip myslel, že je čas na den o samotě. Možná si myslel, že je čas na přestávku od usilovné práce. V textu je napsáno, že měl jít na jih k cestě z Jeruzaléma do Gázy. Měl jít k opuštěné cestě. Když si vezmete podrobnou mapu, můžete sledovat a představovat si, kudy asi šel.

Najednou před sebou vidí vůz dříve zmíněného dvořana. Představte si, že jedete na kole a kolem vás jede limuzína. Má šoféra. Výhoda byla, že měl okénko stažené. Přišel mi výstižný komentář jednoho kazatele. Židé mají ve zvyku číst Písmo nahlas, možná spíš polohlasně. Nikdy ale potichu. A proto se říká, že je tam hluk jako v židovské škole. Hlučí to tam totiž jako ve včelím úlu. Kdyby si ten svitek Etiopský dvořan četl potichu jen pro sebe, asi by Filip nevěděl, které místo čte a musel by se zeptat: co čteš? A možná by dostal odpověď: Ále, takový divný příběh. Někoho tam zabili. Ale nevím vlastně koho. V té době si zkrátka nečetli potichu. Lukáš zaznamenal text, který pravděpodobně Filip uslyšel.Byl to text z Izajáše, mj. verš 7:

Pravděpodobně tento text četl nějakou dobu. Možná že si četl celou kapitolu. Svitky nebyly rozděleny do kapitol. Kapitoly se objevily až později, když se objevily knihy. Musel číst tento text celý a hezky v kontextu. Musel nad tím přemýšlet a vrtalo mu hlavou, o kom to celé je…

V tom se objevil za oknem Filip… Samozřejmě jde o nadsázku. V té době vozy byly bez oken. Takže nevím, ale kdybych byl zabraný do čtení, asi bych se pořádně lekl…

Byla to divná situace jak pro dvořana, tak pro diakona. Jak se k němu Filip přiblížil? Co si mohl myslet, když mu Duch svatý řekl, běž k tomu vozu a jdi vedle něho? Je to divná situace. Odnikud se objeví cizinec, nebo ještě lépe, stojí na křižovatce opuštěné cesty... a pak jde vedle vás. To je děsivé. A místo aby se představil a zdvořile řekl: promiňte, že jsem vás poslouchal, mé jméno je FIlip... jsem kazatel… anděl Páně mi nařídil, abych tady na vás čekal… mohl bych vám položit otázku? Místo toho šel Filip rovnou k věci a zeptal se: "rozumíš tomu co čteš?". Víme, že se musel dostat do jeho blízkosti. Proč si třeba ten Etiopan nevytvořil odstup? Proč mě otravujete? Je to jako kdyby nám najednou někdo zavolal na mobil a my byli uprostřed nějaké situace. A nebo kdybychom čekali v autě v drive in a najednou se tak někdo objevil a něco řekl… Asi bychom se lekli. Pokud dvořan nejel sám, je divné, že ho někdo nezastavil. Možná měl jen "řidiče". Nevíme. Přece jen to nebyl prezident, ale jen ministr financí.

Líbí se mi v tom příběhu kombinace té přirozenosti a nadpřirozenosti. Na jedné straně té lidské stránky - lidské chůze Filipa a kladení velmi lidské otázky - rozumíš tomu? A na straně druhé - to Boží načasování (anglicky divine timing) vedení Duchem. A zvažte ten andělův příkaz "jdi na jih"... jako vnější pokyn. Byla to zajisté otázka načasování. Kdyby přišel ve špatný čas, asi by si moc nepokecali. Kdyby přišel v jiný čas, asi by se nepotkali..

Tento příběh mi přijde velmi poučný a fascinující. Poučný v čem? Vždyť nejsem Filip a nejsme v prvním století. To je jistě pravda. Nemůžeme opakovat biblické reálie. Někteří lidé se snaží praktikovat Bibli doslova. A jiní ji chápou spíš jako principy, které se dají zobecnit. Já patřím spíš k té druhé skupině. Nejde totiž říct, hele, víš co? Počkej až ti anděl řekne, že máš jít na jih… a pak jdi evangelizovat ministra financí. Počkej na semaforu, až pojede kolem a pak mu vlez před auto. A řekni: Hele, pane, už jste dneska četl Bibli? Rozumíte tomu? Možná by vás někdo praštil pendrekem dřív než byste otevřeli ústa. A pak jsou tu samozřejmě lidé, kteří neaplikují Bibli vůbec a myslí si, že je z jiného světa. Smysl Skutků apoštolských samozřejmě je povzbuzení, že Duch svatý vedl první církev. Evangelium se nedá zastavit. Příběhy tu nejsou proto, aby se napodobovali a nebo aby se křečovitě překládali do našeho života. Přesto příběh Skutků je strhující a zajímavý, že to někdo k zamyšlení vede… nemůžu si pomoct.

Líbí se mi, že Filip neztrácí čas. Věděl, že bude mít jen jednu šanci. Dlouho očekávaná chvíle je zde. Není čas ztrácet čas. Filip byl rozhodný a věděl co má udělat. Mám pro vás otázku do kvízu: Myslíte si, že se společně Filip a etiopský dvořan znali? Pokud chcete, můžete po kázání hlasovat, možnosti jsou a) znali se z Jeruzaléma. b) neznali se, není to možné. c) mám jinou teorii. napiš jakou...

Líbí se mi, že Filip položí otázku a nic dalšího neříká. Je samozřejmě možné, že Lukáš neříká všechno. Ale o autorovi Skutků Lukášovi víme, že umí vyprávět a popis detailů mu nedělá problém:) Takže to je podle mě důležité. Umět položit otázku (pokud ji umím položit dobře…) a počkat na odpověď. Umět čekat je důležité.

Takže co se dělo dál? Filip jde vedle vozu a čeká. Ale Etiopan, který se již jako zbožný žid-nežid modlí, aby mu už konečně někdo řekl, co to znamená, odpoví: Jak bych to mohl vědět?

Zkuste se zeptat vašich dětí, které jsou frustrované domácím úkolem z matematiky: rozumíš tomu příkladu? Jak bych tomu mohl sakra rozumět, když mi to nemá kdo vysvětlit?

Takže ho Etiopan pozve do vozu a rozhovor začíná. Mluví sám o sobě a nebo o někom jiném. Prosím, řekni mi, o kom Izajáš mluví?

Etiopanovi bylo jasné, že tu nejde o nějaké zvířátko z pastvy. Proto se ptá, o kom to mluví? Na koho se vztahuje ta metafora beránka? Protože o Ježíšovi možná již slyšel, ale nenapadlo ho, že by se toto místo mohlo vztahovat na něj, tak tápal. Potřeboval slyšet, aby mohl uvěřit.

Když se podíváme na přečtený text z Izajáše 53, tak je tu řeč o popravě. Toto místo ve Starém zákoně se nazývá píseň o trpícím služebníku. Podle starozákonních vykladačů se králové se dívají na zločince, kteří jsou právem zabíjeni. Byli zvyklí, že odsouzenec proklíná ty, kteří jej zabíjejí. Ale tento odsouzenec ne. On mlčí jako beránek před střihači. To mlčení, pasivita při popravě je tak působivá, že nakonec ti, kdo přihlížejí, dojdou k závěru, že ten, koho zabíjejí je spravedlivý. Nakonec stejnou scénu popravy vidíme u Ježíše. Nejde o to, že ho odsoudili nespravedlivě. Ano, jistě, že byl nevinný. A že ho odsoudili nespravedlivě. On říkal, že byl Boží Syn. A opravdu je Boží syn. Ale na tom způsobu umírání je cosi podivného. Ten setník, který přihlížel té popravě u Marka nakonec vyznává, že Ježíš je opravdu Boží Syn (Mk 15,39). Když se setník díval na Ježíšovu popravu a viděl, jak umřel, tak došel k závěru, že Ježíš je Mesijáš. On umřel jako spravedlivý za nespravedlivé. A když na to koukal ten setník, začalo mu teď připadat, že Ježíš umírá místo něho. On to pochopil. Opravdu je Boží Syn. Když ti králové koukali na tu popravu "trpícího služebníka", pochopili, že On umírá místo nich.

Jeden komentátor dodává, že si zřejmě etiopský dvořan spojil obraz z Daniela 7,13 s tímto místem v Izajáši 53.:

Daniel má vidění o 4 královstvích. Někdo by mohl říct, že má vidění konce světa. A nebo historicky vidí, jak skončí jedno království a nastoupí nové. V čem je ta vize ale důležitá pro dvořana a pro nás? Mluví o Mesiáši. Mluví o Synu člověka. Syn člověka je pojem, který používá Ježíš sám o sobě v Markově evangeliu, Matoušovi, ale také v Lukášovi (např. L 9,22). A stejný autor napsal i Skutky apoštolů. Jde tedy o to, že Syn člověka přistupuje k Bohu a Bůh mu dává veškerou moc, slávu a království. A jeho království nebude zničeno. Tedy pokud pochopíme, že na kříži umírá Mesiáš, mění to zásadně náš vztah s Bohem. Znamená to pro mě osobně, že Bůh již není v dálce. Ale Bůh trpí pro mě na kříži. Znamená to, že se nedívá na moje utrpení, ale že je v centru toho utrpení. A trpí se mnou. Pokud jsem nemocný, znamená to, že je Ježíš nemocný se mnou. Ne, že by přímo se mnou ležel v posteli. Ale znamená to, že mi rozumí. A znamená to, že mě může vyléčit. Duchovně vyléčit. I fyzicky.

A jak příběh končí?

Ono to vypadá, že uspěchali trochu křestní přípravu. On ale věděl to podstatné. Je možné, že každý rok jezdil do Jeruzaléma, aby uctil Boha. V tento moment však uvěřil, že Ježíš je Mesiáš. Docvakla mu podstatná duchovní pravda. Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.

Nejde tu ani tolik o dogmatické prohlášení jako spíše o osobní pochopení víry. Možná si řekl: Konečně. Mám jedinečnou příležitost. Obřezaný být nemůžu. Chybí mi něco, co potřebuju. To nikdy mít nebudu. Ale v křesťanské víře není třeba nic než víra. Stačí věřit v Ježíše. A vše ostatní v mém srdci se změní následkem této víry. Proto říkáme: sola fide. Pouhou vírou. Sola Christus. Pouhý Kristus. Neznamená to, že nemám dělat nic jiného než věřit. Ale znamená to, že Ježíš je na počátku a bude i na konci této víry. A z této víry pak všechno vychází. Víra mění zásadně můj pohled na svět kolem mě. Na vztahy. I na mě samotného. Už nejsem jen já. Ale jsem já a můj vztah s Bohem. Když Etiopan uvěřil, že Ježíš je Boží Syn, mohl si položit další logickou otázku: A to je podle mě důvod, proč řekl: "co brání, abych byl pokřtěn?"

Pro něj to bylo až pohádkové. Nadpřirozená realita se děje přímo před jeho očima. Tajemný cizinec na opuštěné cestě přichází k vozu a vykládá mu Izajáše. Etiopan ho požádá o křest a Filip souhlasí. Proč ne? Jak říká ta vtíravá reklama: když ji miluješ, není co řešit… víc nepotřebuješ. Co brání tomu, abych byl pokřtěn?

Pokud poslouchá a nebo čte někdo, kdo ještě nebyl pokřtěn... Co brání tomu, abys byl pokřtěn? Pokud jsi ještě toto rozhodnutí neučinil, neváhej.

A jak příběh skončí, všichni víme. Komentátoři se předhánějí ve stanovování místa, kde mohl být pokřtěn. Ale to není to podstatné. To co je podle mě důležitější je detail, kterým příběh končí.

Cesty Filipa a etiopského dvořana se nadpřirozeně rozešly. Tak jako se sešly. Co spojuje 39. a 40. verš je radost. Etiopský dvořan již Filipa neviděl, ale měl radost, že toho dne došel spasení a uvěřil v Ježíše. A díky němu jistě mnozí další v Etiopii a možná i na dalších místech Africké půdy uvěří. A Filip byl nadpřirozeně přenesen do Azótu. A protože známe z mapy tuto přímořskou oblast, víme, že pokračoval dalšími městy na sever až do Cesareje přímořské. FIlip se mohl opět vrátit do práce. Přestávka pro něj skončila.

Co říci na závěr? Pokud již věříš a byl jsi pokřtěn, polož si znovu otázku - jsi připraven přestat? Možná že je těžké přestat dělat to co děláš, protože to máš rád. A přestat dělat věci, protože je považuješ za důležité. Pokud ale víš, že Tě Bůh volá k přestávce a chce po Tobě, abys očekával na další věci, dej Bohu prostor. Pokud dáš Bohu prostor, může si ho pak použít. Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré to udělat. Když dám Bohu prostor, může udělat mnohem víc než si dokážu představit. Můj život možná ztratí to, co jsem doposud dělal. Místo toho ale může vyrůst něco nového. Možná že pro Tebe Bůh připravil Tvého etiopského dvořana. Dobré je, že se pak FIlip vrátil ke své práci. Přestávka není konečná zastávka.

Amen.