O sebe-hodnocení

Dnešní zamyšlení věnuji kamarádovi, který zápasí s touto otázkou. Jednou mu kazatel řekl, že má nízkou sebe-hodnotu. Pokusím se toto kontroverzní téma odlehčit. Na kolik si ceníte svého života vy? Podle lékařů má zdravý člověk cenu asi 10,000,000 Kč. Podle soudců byl stanoven strop odškodnění na 20,000,000 Kč. Zajímavé a trochu šokující je, že podle starého občanského zákoníku byla cena lidského života jen 240,000Kč. Je dobře, že nový občanský zákoník zrušil tuto tabulkovou částku a nejvyšší soud posunul základní částku až na zmíněných 10 milionů Kč. Například mladý život nebo sportovec má cenu až dvakrát vyšší. V Americe si cení života trochu víc a stanovili jeho cenu mezi 7 a 10 miliony dolarů. Na kolik si ceníš svůj život?

Možná jsem vás naštval. Takto přece nemůžeš definovat cenu lidského života! Jako křesťané věříme, že lidský život má mnohem vyšší cenu. Je to zvláště protože, že věříme, že tu nejde jen o časnost, ale také o věčnost. A navíc nemůžeme jen materiálně vyčislovat nějaká hausnumera. Je to trochu absurdní.

Otázka sebe-hodnoty souvisí s tím, jakou hodnotu já sám přikládám svému životu a to může být různé. Když má člověk depresi, tak o sobě nesmýšlí moc dobře. Když je člověk nemocný a trpí, tak by někdy chtěl umřít. A když je člověk šťastný a cítí, že jeho život je naplněný, tak svému životu přikládá naopak velkou hodnotu. Je to tedy značně subjektivní a navíc těžce závislé na okolnostech. Jakou hodnotu ale člověku přikládá Bůh?

Je zřejmé, že velkou. Už jen proto, že Bůh člověka stvořil a má s ním svůj záměr. A když má se mnou záměr samotný Stvořitel vesmíru a Pán dějin, tak to něco znamená. Proto máme v Desateru zakotven princip nezavraždíš. Tedy nikdo nesmí Tvůj život ukončit svévolně. Ani Ty sám. Protože má velkou hodnotu. Přesto ale mnoho lidí trpí falešným sebeobrazem. Mnoho dorostenců se poškozuje a mnoho lidí chce spáchat sebevraždu.

Dalším rozměrem této otázky jsou vztahy a zvláště láska. Miluj bližního svého jako sebe samého. Pokud platí, že pro Stvořitele mám velkou hodnotu, platí, že mám hodnotu i pro druhé lidi. Přesto mnoho lidí, mladých i starých, má pocit, že mě nikdo nemá rád. Otázka, zda jsem milován hraje v této otázce klíčovou roli. Lidé se mohou přetrhnout o pozornost, proto lidem "dodáváme hodnotu", když se o ně zajímáme a nasloucháme jim. Zvláště když jsou naši starší příbuzní izolováni kvůli strachu ze smrti z koronaviru, tak je důležité jim zavolat a zajímat se o ně. Ale co mladí? Asi víme, že nestačí se zeptat, a co ve škole? To je trochu málo.

Mým záměrem není vás poučovat o tom, co je správné a co je špatné. Už dlouho mě toto téma trápí a mám ve svém okolí lidi, kteří trpí nízkou sebehodnotou. Vím, že nejde na toto téma odpovědět jen jedním kázáním. Pokud ale kolem sebe máte člověka, který trpí nízkou sebe-hodnotou, myslím, že naším důležitým úkolem je takového člověka pozvednout.

Co mám ale udělat sám pro to, abych měl sám v sobě tuto hodnotu? Protože nejsem psycholog, zaměřím se spíš na hledání jiné odpovědi. Před čtrnácti dny jsem seděl v kostele a měl jsem depku. A přemýšlel nad svými pocity a říkal si, že to nemá smysl. Měl jsem takovou tu sebelítost. Jistě, můžeme se s tím vypořádat jako s hříchem, označit to za sobectví. A nebo jak by starší generace řekla, je to tím, že máš málo práce. Nejen že to považuji za necitlivé, neempatické, ale myslím, že se na to dá odpovědět lépe.

Dovolím si nabídnout jinou odpověď, než moralistickou nebo sociálně-psychologickou. Jistě že někdy stačí si s někým pokecat a stačí jít spát. Deprese může souviset také s nedostatkem látek v těle, tak léky také pomohou. Ale existuje i jiná cesta? Otázka sebe-hodnoty souvisí se sebe-hodnocením. Nebo chcete-li se souzením.

Můžeme soudit druhé lidi. Podobně jako soudy mohou usoudit, jaká je cena našeho života. Mohou nás soudit a odsoudit. Například za nějaký trestný čin a nebo přestupek. A my také často děláme soudy o druhých. O tomto tématu se mluví docela často. A víme, že soudit druhé není správné. Protože platí, že jakým soudem soudíš druhé, takovým soudem budeš souzen. Mluvím tu o odsuzování. To, že se potřebujeme orientovat v druhých a soudy nám pomáhají vyznat se v tom, co je člověk zač, je docela normální a přirozené. Co je z pohledu tohoto tématu důležitější je, že člověk může zcela absurdně odsuzovat i sám sebe.

Jak často si řekneme za den: já blbec. Zatímco povzdechnutí nad svou nešikovností, když mi upadne sklenička je banální. Nízké sebe-hodnocení a sebe-hodnota může mít hlubší podstatu. Dovolím si z tohoto úhlu pohledu přečíst biblické slovo z Římanům 8.

"Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti."

V 8. kapitole slyšíme, že v Kristu Ježíši nejsme odsouzeni. Naopak platí, že jsme jako Boží děti přijímáni. Nemusíme si přijetí zasloužit. Ale dostáváme jej zdarma. Je to v přímém rozporu s tím jak jsme naučeni žít tady na zemi. Od malička nám rodiče mohou vtloukat princip, že přijetí si musíš zasloužit. Člověk se může rozkrájet aby se zalíbil druhým. Tím, co říká, tím, co dělá a tím, jak se obléká.

Včera jsem slyšel v rádiu zajímavý vtip. Žena přišla od stolu a řekla, oni mě tam nechtějí. Tak se na ně vykašli. Vem dvě židle a sedni si k nám.

Otázka sebeodsuzování souvisí s tím, že nemáme rádi sebe. Někdy je to tím, že nedokážeme mít rádi vlastní tělo. Základem pro neodsuzování sebe souvisí s tím přijmout sám sebe. Jak ale můžu přijmout sám sebe? Vždyť jsem hříšník! Ano. S tím nijak nepolemizuju. Každý z nás je hříšný. Apoštol Pavel v sedmé kapitole dokonce říká:

"24 Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?"

Apoštol Pavel se zdá také trpí určitou patologií nedostatečného sebe-přijetí. Vždyť neustále říká, že je nejmenší z apoštolů. A že by radši byl zavržen, aby jeho souvěrci byli zachráněni. Ale možná je to trochu jinak. Když čteme jeho epištoly trochu soustavněji, uvědomíme si, jaký má dobrý sebe-obraz v Kristu. Jeho identita vychází z vědomí toho, kým je v Kristu.

Když jsem trpěl nízkým sebe-vědomím, měl jsem takovou kartičku s biblickými verši, které jsem si četl každý den. Bylo tam napsáno, kým vším jsem v Kristu. Podstatou změny svého sebe-obrazu je kromě přijetí sebe-sama i dobrá znalost biblického obrazu o člověku. A to je víc než jen znalost svého hříchu. Protože samotné poznání svého hříchu vede spíše k odsouzení. A také sebe-odsouzení. Ale Bible nám neříká, že si máme do konce života nadávat za to, jak jsme hrozní. Tak to žel mnoho lidí chápe a proto Bibli a křesťanství nemá rádo.

Důležité v této sebe-terapii a léčbě sebe-obrazu je přijetí toho, že mě přijímá samotný Bůh.

Proto apoštol Pavel z poněkud pochmurného obrazu v 7. kapitole přechází k dobré zprávě, evangeliu. V 7. kapitole říká, že člověk je v sobě rozdělený.

14Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. 15Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 16Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. 18Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. 19Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 20Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. 21Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.

To je velmi ponurý až depresivní obraz člověka. Chci konat dobro, ale nedokážu to. To vedlo některé teology k teorii, že to je apoštol Pavel před obrácením. Já si to nemyslím. Jde o to, že je to je jen první část rovnice lidského sebe-obrazu. Ano, jsem hříšník. A vždycky budu. Nemá cenu se snažit lakovat to na bílo. Černá bude vždycky jen černá.

Ale, platí i ta druhá část, a tu popisuje v 8. kapitole a souvisí právě s dobrou zprávou.

1Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, 2neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. 3Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, 4a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.

Když to zjednoduším. Už nejsi odsouzen. Proč ne? Protože ten soud proběhl a hřích byl odsouzen. Hříšník byl ale omilostněn. Jak to? Protože Bůh poslal svého Syna. A tuto pravdu recitovanou od besídky nemůžeme nikdy dost zvýraznit. Problém je ale naše mysl. My sice známe ty biblické pravdy již od dětství. Aspoň tedy někteří. Já jsem od dětství toto rozhodně neznal! Kdyby mi někdo od dětství řekl, že je tu milující Bůh, který nás má rád a zemřel za mne, abych nemusel mít depresi a mohl mít smysl života dřív, jaká by to byla úleva. Ale dozvěděl jsem se to až když mi bylo 18.

Takže Bůh odsoudil sám sebe místo nás. A dal nám novou přirozenost. Dal nám spravedlnost, kterou bychom sami nemohli nikdy mít. Ne z vlastních schopností. Lidé kolem nás nás přijímají na základě obrazu, který ze sebe vydáváme. Když se usmíváme a jsme pozitivní, lidé s nám jsou rádi. Když vyzařujeme úspěch a máme vysoké postavení, lidé jsou s námi rádi. Běda ale když máme depku a zápasíme s vlastní nízkou sebe-hodnotou. Natož když se odsuzujeme. To se od nás lidé odvrací.

Dobrá zpráva je, že Bůh chce změnit náš sebe-obraz. On nechce, abychom se odsuzovali. Nechce, abychom se donekonečna litovali. Nechce, abychom prožili život v depresi a sebe-zbytu. Jistě, sebereflexe je důležitým aspektem života křesťana.

Nedávno jsem slyšel pěkné kázání. To co teď řeknu je vytržené z kontextu a je to zkreslené. V zásadě ale platí. Křesťan se nemá tolik trápit tím, co udělal. Co udělal špatně. Ale má ho více trápit to, co neudělal. Ne ve smyslu sebe-lítosti. Ale ve smyslu Božího plánu pro jeho život. Já to řeknu ještě jinak. Nemáme se zabývat minulostí, kterou nezměníme. Kristus ji změnil na kříži. A já to můžu přijmout. Můžu si vzít lék na depresi v podobě kříže. On mě neodsuzuje. Proto ani já nemám odsuzovat sebe a druhé. Mám si místo toho připomínat, že žiji v realitě kolem sebe. Vztahy kolem mě. Ne tím, že mě druzí lidé nemají rádi. Když se budu zabývat tím, jak mě druzí přijímají, vede to k dalšímu kolečku deprese. Místo toho mám v přitomnosti meditovat nad Boží láskou. Když si v přítomnosti uvědomuji, jak moc mě Bůh miluje, naplňuje pocit štěstí.

Včera jsem se vracel ze svatby z Jindřichova Hradce. Jel jsem 2 hodiny autem. Byl jsem unavený a tak jsem zastavil na dálnici u jedné kavárny. Normálně stavím u benzínek, ale zaujalo mě jedno odpočívadlo u dálnice. Říkal jsem si, že tam nepůjdu, když jsou tam jiní lidé. Vypadalo to takové maličké. Zastavil jsem, a protože jsem tam byl poprvé, sledoval jsem nejprve své okolí, viděl jsem 3 kuřáky před sebou. Počkal jsem, až skončí a pak nastoupili do auta a odjeli. Pak jsem šel dovnitř a přišel k pultu. Byla to krásná restaurace. Nikdo v ní nebyl, jen majitel. Objednal jsem si laté a pěkně jsme si popovídali. Vlastně jsem jen naslouchal o tom, jak jsou češi nevychovaní. Jak jsem tak naslouchal, uvědomoval jsem si, jak je ten majitel plný negace. Chtěl jsem mu dát Bibli. Ale protože jsem neposlechl samurajský zákon pěti tepů srdce, převážil můj kritický rozum a radši jsem mu nic nedával. Pak se mi ten pán začas svěřovat se svým životem a měli jsme pěkný rozhovor. Myslím, že se příště do této kavárny vrátím a snad budeme mít další rozhovor. A tentokrát mu chci dát i Bibli. Nemá cenu se zabývat tím, co jsem zvoral. Ano, promarnil jsem příležitost. Ale kdybych nezastavil u tohoto odpočívadla, rozhovor by neproběhl. Pak přišli němci a já jsem odešel. Bylo to takové zastavení pro mě a zamyšlení.

Apoštol Pavel mluví v 8. kapitole hodně o Duchu svatém.

5Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. 6Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. 7Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. 8Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
9Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. 10Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. 11Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

Nezabývej se tolik sebou a svou sebelítostí. To k ničemu dobrému nevede. Místo toho se nech naplňovat Božím duchem. Pokud budeš radost tahat jen ze sebe, vyčerpáš se, pokud ale budeš čerpat z Boží síly, budeš naplňován radostí z vnějšího zdroje.

Je to trochu jako mobil. Když voláš a jedeš na baterky. A pak ho připojíš do zásuvku. My jako křesťané máme ten vnější zdroj energie, ale často se pohybujeme na 10-15% energie. S jazykem na vestě, jak se říká.

Každému z nás pomáhá trochu něco jiného. Je jasné, že lidi kolem sebe potřebujeme. Máme společenství křesťanů, skupinky, nedělní shromáždění, rodinu, přátelé. Jistě potřebujeme ztišení a čtení Bible, sycení Božím slovem. Také potřebujeme psychohygienu. Koníčky nám pomáhají zabývat se něčím, co nás baví. Potřebujeme práci a rodinu. To všechno jsou důležité věci. A konečně potřebujeme spát a odpočinek. Pokud jsou tyto všechny proměnné v životě v rovnováze a máme co jíst a co pít a střechu nad hlavou, můžeme být vděční, že nám všechny tyto věci a lidi Pán Bůh dává a to nás tahá nad hladinu deprese.

Krom toho je ale dobrá zpráva, že už nemusím žít minulostí. Místo abych se trápil tím, co jsem udělal bych měl vědět, že mě Bůh miluje a co s tím životem udělám. Moje hodnota je mnohem větší než 240,000Kč. Nebo deset milionů. Mám takovou hodnotu, jakou hodnotu přisuzuje mému životu Bůh. A to je opravdu veliká hodnota. V každém z nás přebývá Boží Duch. A když dám prostor Božímu Duchu, naplní mou prázdnotu a dá mi radost. Kéž i na této bohoslužbě prožijeme tuto radost. Přeji nám všem do příštího týdne a během celého léta, abychom prožívali radost z přítomnosti Božího Ducha.

Amen.